|
https://www.youtube.com/watch?v=DIrHa4308xA
Spiral
Tribe presents Genaside II Live (1992)
NAŠE
SÍLA JE V MLČENÍ A NADĚJI
Pták hlas Pták svoboda Pták prostor
Závidím
Proti přitažlivosti
zemské
do výše volím pád
daleko odtud spadnout
nemajících
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem
FRANTIŠEK HALAS
Mikulovský
probošt profesor Stanislav Krátký (narozený 11.11.1922 v Brně–Zábrdovicích, umírající ve věku
dosažených 88 let dva dny po narozeninách 13.11.2010 v Rajhradě) byl
vysvěcen na kněze v roce 1946 biskupem Karlem Skoupým. Působil
v brněnské diecézi (Žarošice,
Brno–Řečkovice, Brno–Husovice, Žerotice). V roce 1958 zatčen a uvězněn
do květnové amnestie v roce 1960. V dělnickém povolání až do roku
1968. Po vrácení státního souhlasu působil v Kunštátu a Hrádku u Znojma.
Od roku 1999 v Mikulově. 27. srpna 1968 byl biskupem Felixem Davídkem
tajně vysvěcen na biskupa. V letech 1969–1970 přednášel o 2. vatikánském
koncilu na teologické fakultě v Olomouci. Biskupské heslo: Ad plenitudinem
(K plnosti). Biskupský znak: ve
druhém a třetím poli štítu ostnatý drát, v prvním poli řeckou abecedou Fós
(světlo), ve čtvrtém poli Zœ (život).
MILOŠ POKORNÝ: ČTVRTÝM ROKEM PŮSOBÍTE V MAGICKÉM MIKULOVĚ, TEDY
V HRANIČNÍM STRATEGICKÉM PÁSMU MĚSTA. JAK SE ODTUD DÍVÁTE NA EVROPSKOU
INTEGRACI A JAK TADY EVROPSKOU KULTURNÍ VZÁJEMNOST PODPORUJETE?
Mikulov
má důležité postavení. Jednak leží na rozhraní kultury germánské a slovanské,
nedaleko hranic se Slovenskem, a dokonce také s Maďarskem. A pak zde
existuje i hluboká evropská tradice. Římské legie, které tudy proudily dál,
nemohly nevidět Dyji, jako nemohly nevidět Pálavu, tvořící jakési přirozené
vojenské sídlo. Když na naše území vstupovaly nějaké vojenské hordy, vždy se
v Mikulově usazovaly. I Cyril s Metodějem museli projít naší
krajinou. Existoval zde úzký kontakt mezi dvěma kulturami – křesťanskou a
židovskou. Mikulovem prošla celá řada vzdělaných kněží i rabínů, kteří pak
působili po celé Evropě. První kniha o Slovanech byla sepsána absolventem
místního piaristického gymnázia.
Chceme-li
tedy dnes přispět svým dílem k vytvoření sjednocené Evropy, nemůže to být
jen vojenstvím, měnou, vyspělostí nebo vyčpělostí ekonomie, ale především a
hlavně kulturním přínosem. Proto zde na faře vzniklo občanské sdružení
Mikulovské centrum pro evropskou kulturu, v jehož čele stojí F. X. Halas,
P. Fiala a A. Filip. Sdružení vzniklo v letošním roce (25.1.2002) a jeho cílem je provozovat
aktivní studium evropské kultury, organizovat přednášky a konference, vydávat
sborníky… A uvažujeme o zřízení fakulty evropské kultury.
Světový
názor směřuje nenápadně směrem nahoru, točí se spirálovitě k určitému
bodu. A je zajímavé, že tento pohyb konverguje s myšlením těch, kteří sice
nemluví teologicky, ale vědecky, kulturně. Mluví Duch svatý ke každému člověku?
I papež se nebojí uznat: Duch mluví skrze svědomí ke každému člověku. To je
báze, na které můžeme moderně i kreativně stavět. Hledat kulturní základnu, kde
se můžeme domluvit.
VYRŮSTAL JSTE NA BRNĚNSKÉ PERIFERII. SÁM NĚKDE VZPOMÍNÁTE, ŽE TO
BYLO PROSTŘEDÍ CHUDINSKÉ, DĚLNICKÉ. JAK VÁS TOTO PROSTŘEDÍ FORMOVALO?
Každé
prostředí má vlastní znaky, které pochopitelně ovlivňují naši spiritualitu.
V tom chudinském prostředí vidím určitou výhodu: vyjde-li totiž člověk „od
podlahy“, projde vlastně všemi stupni a vidí plněji. Jistěže je výhodou, když
má člověk rodiče univerzitně vzdělané, kteří své děti systematicky vedou.
V chudinském prostředí začínáte takříkajíc od nuly – i když tam existuje
třeba lidová moudrost. Rád vzpomínám na matku, která dokázala pronikavě myslet.
Otec měl vážnou nemoc, které dlouze vzdoroval. Blízkost trpícího člověka je pro
každého velikým darem. Buď od něho utečete, anebo zůstanete a cosi se dozvíte o
skryté tváři světa…
Bylo
také zajímavé, že v prostředí, v němž jsem vyrůstal, žilo hodně
Němců. I náš kněz, profesor náboženství, byl Němec. Komunikace s nimi nám
nepůsobila potíže, spíš nás pak překvapilo, jak se chovali za Hitlera a jak se
narušily kdysi normální vzájemné vztahy. A zase – spojovala nás latina. Šel
průvod Božího těla a vše bylo latinské a nikomu to nepřišlo divné. Dneska se
hledají principy společného života v Evropě. Ovšem tady existuje kulturní
a náboženská komunikace nad hranicemi, kterou kdybychom přehlédli, tak nás bude
spojovat jedině tak nějaká banka. A ta může zkrachovat ajn cvaj draj.
KDY A PROČ JSTE SE ROZHODL PŘIPRAVOVAT SE NA KNĚŽSKOU DRÁHU?
Je
zajímavé, že jsem už od malička cítil jakési volání ke kněžství. Rodiče byli
věřící, ale podle dnešních přísných měřítek bych asi pokřtěn nebyl, protože by
se řeklo: „Rodiče nechodí do kostela, až budou chodit, tak ho pokřtíme.“ To není
ze zlé vůle, ale z neznalosti toho, jak žije proletariát, který si třeba
rád v neděli oddechne.
Musel
jsem se všelijak probíjet. Když jsem pak na škole navázal kontakt
s učiteli náboženství a s dalšími brněnskými profesory, začala mě
otázka kněžské služby zajímat. Ocenil jsem dílo kongregace redemptoristů,
misionářů, kteří působili v Brně u kostela svatého Michaela na
Dominikánském náměstí. Tamní kněží si všímali studentů a pomáhali jim. Dominik
Pecka vedl Sociální sdružení studentstva, jehož jsem byl posledním předsedou. Pravidelně
fungovala studentská setkání v Dalečíně. Měli jsme kontakt s dalšími
gymnázii a pořádali společné exercicie. Určitá vyvinutá pastorační struktura
zde tedy existovala. Maturoval jsem v roce 1941.
K VAŠIM PROFESORŮM PATŘILY TAKOVÉ OSOBNOSTI, JAKO BYL
ČEŠTINÁŘ A FILOZOF ROBERT KONEČNÝ, LITERÁRNÍ KRITIK ARNE NOVÁK ČI PRÁVĚ
PROFESOR DOMINIK PECKA. JAK NA NĚ VZPOMÍNÁTE?
S Arne
Novákem jsem se seznámil proto, že jsem byl vytipován jako adept pro
stipendium, které založil po předčasné smrti svého syna. Splňoval jsem podmínky
pro udělení – student měl vynikat v klasických jazycích, latině a řečtině
a mít složité sociální poměry. Studenti za Novákem docházeli a já jsem žasl,
jak on se mnou, s posledním studentem gymnázia, dovedl mluvit. Půjčoval mi
mnoho knih, které pečlivě vybíral, a potom jsme o nich debatovali. Zajímalo ho,
k čemu směřuji, a kupodivu tím byl nadšen. Stejně jako Konečný nebyl ani
on nijak konfesně vyhraněn, a přesto mě podporoval v mém duchovním
směřování. Kdykoli přišla řeč na náboženské otázky, vyslovoval se k nim
s úctou. Kdo by dovedl jako Novák tak jasně a křesťanským způsobem
odpovědět nacistům, když zabírali fakultu. Tehdy jim citoval Izaiáše: „Moje
síla je v naději a v mlčení!“ Koukali na něj, barbaři dvacátého
století po Kristu… Nebo jak vysoce hodnotil tón naděje v biblických
Žalmech. To bylo kolem roku 1941. Nikdy mě neodrazoval od mého povolání.
Naopak.
Dominika
Pecku jsem poznal již jako student. Tehdy vedl časopis Jitro. Později jsme
společně působili v Husovicích. Jeho dílo je stále inspirativní. A je
zajímavé, jak předešel koncil. Peckovým klíčovým dílem je trilogie Člověk.
Antropologická škola, přemýšlení o kultuře. Ve velmi rozhodující chvíli svého
života – když ho sevřela státní policie stylem „my se přece domluvíme“ – si mě
vybral, aby se poradil a promluvil si o tom, jak se má zachovat. Krátce nato
šel do vězení. Pecka byl racionálnější, mluvil suše a já byl bouřlivý, nadšený,
ale rozuměli jsme si. Byl formát, statečný a kritický k mnoha věcem. I
k situaci církve – vždyť bylo mnoho takových, kteří komunistům kývli nebo
mlčeli. Byl jeden z těch, kdo se angažovali ve skryté církvi. Vedl a
povzbuzoval. Zkoušel kandidáty, bylo-li třeba.
BĚHEM VÁLKY JSTE VSTOUPIL DO BRNĚNSKÉHO SEMINÁŘE A POZDĚJI BYL
TOTÁLNĚ NASAZEN V HERMANN–GÖRING–WERKE V POLSKÉM KNUROWĚ BLÍZKO
KATOVIC. PODAŘILO SE VÁM ZÍSKAT JAKÉSI POTVRZENÍ A POKRAČOVAT V DÁLKOVÉM
STUDIU TEOLOGIE. S JAKOU PŘEDSTAVOU JSTE ODCHÁZEL PO VÁLCE DO DUCHOVNÍ
SLUŽBY?
Ti,
kdo jsou zamilovaní do institucí, si to nedokážou ani představit. Pro ně je
vyloučeno, že by někdo mohl studovat na kněze bez semináře, i když víme, že
v některých dobách nebyly, a církev existovala. Vezměte si třeba válečný
osud Karola Wojtyły. Bylo velmi náročné pracovat a dálkově se věnovat studiu,
ale P. Sáňkovi a mně se to podařilo. Tehdy nově jmenovaný brněnský biskup Karel
Skoupý mě vysvětil 5. července 1946. Podle dávného zvyku si novosvěcenec může
zvolit svou osobní prosbu k Duchu svatému a tak dát směr své budoucí
činnosti. Věděl jsem, že síla, kterou zvítězilo lidstvo, nebyla síla zbraní,
nýbrž Ducha Božího. Mě často inspiruje nápis, který je v Berlíně na území
bývalého koncentračního lágru: „Ducha zabít nemohli.“ A tak jsem si tenkrát
zvolil: „Duchu svatý, pomoz mi, aby mi bylo v mém kněžském životě dopřáno
říct to, co mnozí bratři a sestry říct nemohli, protože se stali obětí světové
katastrofy.“ Stále se k té prosbě vracím…
Vezměte
si třeba Exupéryho. Kolik toho chtěl ještě napsat a nebylo mu to dopřáno.
Myslím, že mi mrtví velmi pomáhají. Cítím to jako zvláštní pomoc.
VE SVÝCH FARNOSTECH JSTE SI VŽDY POČÍNAL AKTIVNĚ, VĚNOVAL JSTE
SE MLÁDEŽI, VYDÁVAL JSTE SAMIZDATOVÝ MĚSÍČNÍK JISKRY. NEMOHL JSTE TÍM UNIKNOUT
POZORNOSTI STB, V ROCE 1958 JSTE BYL ZATČEN A UVĚZNĚN. CO VÁM DALA VAŠE
KRIMINÁLNÍ ZKUŠENOST?
To
byla má schola maxima. Určitě bych si ji nikdy dobrovolně nezvolil, ale byla to
nejvyšší univerzita. Nahlédl jsem tak do tajemství člověka. Před několika lety
jsem zvolil jako téma svých celovečerních úvah: „Hlubina volá na hlubinu.“ Citát
pochází z žalmu – jedna propast hovoří k druhé. V tom byly
zrovna povodně. Lidé se ocitli v těžké situaci a tento zdánlivě
bezvýchodný stav vyvolal u druhých potřebu pomoci. I vězení je hlubinou.
Ekumenismus a touha po jednotě dnes dospěly velmi daleko, ale k tomu by
asi nedošlo, kdyby v komunistických vězeních nebyli společně zavřeni
křesťané různých denominací, ale i dobří lidé, kteří se angažovali za pravdu a
svobodu. Když člověk trpí, roste. A to platí i pro církev… Známá je latinská
moudrost: „Ty bezbožná krutosti, ty jsi nás napadla. Ale když jsi nejvíc
řádila, tak jsi nám nejvíc posloužila.“ To je nakonec i tajemství Kristova
kříže. I když byl ve vězení každý den něčím hořký, tak představoval jakousi
ječivou třísku palčivého kříže. A z toho vzniká budova vlastního
duchovního života a postojů vůči lidem a světu. V kriminále jsme více
získali, než ztratili.
BYLO PRO VÁS TAKÉ VELKOU ŠKOLOU, KDYŽ JSTE PRACOVAL JAKO
JEŘÁBNÍK U POZEMNÍCH STAVEB?
To
bylo pokračování mé vězeňské zkušenosti. Kdybychom hned zapadli do struktur,
možná bychom ani nerozvinuli ideu skryté církve. Pracoval jsem mezi dělníky.
Když jsme jednou stavěli betonové základy, přišel ke mně neznámý muž a uctivě
se uklonil. Říkám si, myslí to vážně, nebo si ze mě utahuje? On se představil a
říká: „Já jsem chodil na vaše kázání tady v Brně. A když jsem zjistil, že
jste tu, tak vás jdu, otče, ujistit, že zde máte více posluchačů a lidí, kteří
vám naslouchají, než jste měl v kostele.“ Jak to ten dobrý bratr vystihl!
Jinými slovy mi chtěl naznačit: děláte zde větší dílo, než kdybyste chodil
denně kázat ke svatému Michalovi! Pochopitelně tam mezi námi pracovali i
komunisté. Jedním z nich byl i Josef Knotek, nositel Řádu práce.
JAK JSTE S NÍM JAKO KNĚZ VYCHÁZEL? MUSELY TO BÝT ASI VELMI
NAPJATÉ VZTAHY…
Naopak!
To byste se divil. Jednoho dne za mnou přišel: „Pane faráři, já bych vás pozval
do naší party.“ Byla to jedna z nejpracovitějších. Jakýkoli schodek, který
Pozemní stavby měly, Knotek s partou vyžehlil. On jako šéf mohl chodit
s rukama v kapsách. Ale byl všude a při nejtěžších pracích,
v noci, v zimě. I ve svátek šel do práce. Říkal mi: „Já jsem
komunista, ale nejsem proti církvi. Moje matka byla křesťanka, přece nepůjdu
proti matce.“ Když jsem byl atakován bezpečností, přišli za ním dva a
vysvětlili mu, jakého zločince má ve své partě. A on jim na to řekl: „Kluci,
vás já neznám! Kdybyste tu pracovali, tak bych vás jistě znal. Ale kdo je on,
to já vím. A běžte si stěžovat třeba k prezidentovi, ani slovo vám
nepovím!“ Otevřeně odmítl estébáky. Kdo z nás by takto obstál? Lidé si ho
vážili. Když máme takové lidi, tak přece národ nemůže být tak špatný. Dnes si
myslím, že by měl mít každý bohoslovec zkušenost s manuální prací.
MŮŽETE OBJASNIT, PROČ VZNIKLA SKRYTÁ CÍRKEV?
Základním
motivem bylo, aby to, co totalitní režim přiškrtil, mohlo dále existovat.
Hlavní útok režimu byl nasměrován proti kněžím a řeholníkům. Církev však chce a
musí žít, protože k tomu dostala příkaz od Krista. On však neříká: „Jděte
a kažte, budete-li mít k tomu státní souhlas,“ ale „Jděte a kažte všemu
navzdory.“ Církev musí plnit tento svůj úkol vždycky, ať jsou vnější podmínky
jakékoli. Lze tedy říct, že motivem byl hlas svědomí a slovo Boží, které nás
k tomu vybízelo. To je jasný pokyn, který stojí jasně nad všemi lidskými
ustanoveními. Velice nás také upevnil 2. vatikánský koncil, zvláště výzvy
k iniciativě, které se objevují v mnoha jeho dokumentech. Mnohokrát
se tam opakuje, že všichni věřící mají povinnost být iniciativní, pokud jde o
věci pro život církve důležité.
JEŠTĚ JAKO DĚLNÍK POZEMNÍCH STAVEB JSTE SE V ROCE 1968
DOSTAL NA ZÁPAD, A ZÍSKAL TAK PŘEHLED O TAMNÍ REFLEXI KONCILU. SETKAL JSTE SE
TAM S NĚJAKÝMI VÝZNAMNÝMI OSOBNOSTMI SVĚTOVÉ CÍRKVE?
Mohl
jsem tehdy absolvovat měsíční studijní stáž do západního Německa a Švýcarska.
Nemusel jsem si brát ani dovolenou, protože jsem měl s Knotkovou partou
naděláno na mnoho dní dopředu. Setkal jsem se například s Hansem Urs von
Balthasarem. Seznámil jsem ho se strukturou skryté církve, položil mi několik
otázek a od té doby jsme v něm měli velkého zastánce. Posílal nám
pravidelně teologické a filozofické knihy. Tehdy ještě nebyl jmenován papežským
teologem, ale velmi jsme si ho vážili. F. M. Davídek dobře znal jeho dílo, a
právě proto mě za ním vyslal. Potom jsem se sešel s kardinálem Charlesem
Journetem, vynikajícím liturgistou a biblistou. Obdivoval jsem také práci Hanse
Künga, který v Basileji stál sám proti celé evangelické teologické fakultě
a vítězně s nimi disputoval. Nevím, kdo by u nás byl schopen na této půdě
s takovou znalostí a silou skvěle argumentovat. Měl jsem také zjistit, jak
se na školách přednáší 2. vatikánský koncil. Navštívil jsem i řadu diecézních
institutů. Jenže přede dveřmi hrozila už ruská okupace. Od 15. srpna 1968 jsem
byl ustanoven kaplanem v Mutěnicích. Biskup mi vyžádal státní souhlas po
dobu nemoci místního faráře. Díky okupaci a zmatku, který nastal, jsem
v duchovní správě již setrval. A právě v této době došlo k mému
svěcení na biskupa. Za jiné situace bych ho asi nepřijal, ale když jdete
z Mutěnic do Chrlic kolem tanků, tak nedokážete ihned odhadnout,
nepojedete-li zítra na Sibiř. Církev byla ohrožena.
JAK SE DNES DÍVÁ NA VAŠE BISKUPSKÉ SVĚCENÍ OFICIÁLNÍ CÍRKEV?
V dokumentu
Normæ patřím do skupiny těch, kteří mají označení „dubie validus“. Výraz
„validus“ (svěcení biskupské je platné) mě naplňuje radostí, ovšem druhý výraz
(pochybně platné) považuji za nešťastný, velmi nešťastný… Své stanovisko jsme
oznámili naposledy vatikánskému pověřenci v roce 2000 a čekáme na jeho
další slíbenou návštěvu.
JAK POHLÍŽÍTE NA NAPĚTÍ MEZI STRUKTUROU A ŽIVOTEM?
Struktura
je pro člověka, nikoli člověk pro strukturu. Struktura má posloužiti. Obyčejně
nese rysy své doby. Nemůžeme ji zbožštit. Každá struktura, která by se chtěla
nazvat věčnou, je omyl. Středověké šatstvo se nosí už jen formou rekvizitky
v divadélku pod věží. Druhý vatikánský koncil dal přece tolik impulsů
k opravám ve stavbě struktur! Svobodná cesta k plnosti – to mám ve
svém hesle: Ad plenitudinem.
Nedávno
byla kanonizovaná sestra Restitua. Pokaždé, když se vrátila z pracovní
směny, dala si pivečko jako křen. Někdo by namítl: „Cože, to je světice?“ Když
si člověk chce ponechat jen gloriolu, je nebezpečí, že ztratí celou tvář.
PŮSOBIL JSTE TAKÉ V KUNŠTÁTĚ A ČASTO VE SVÝCH PROMLUVÁCH A
TEXTECH CITUJETE BÁSNÍKA FRANTIŠKA HALASE. JAK VIDÍTE JEHO BÁSNICKÉ I LIDSKÉ
ÚSILÍ NALÉZT PEVNÝ BOD VE VESMÍRU?
Je
pro mě mimořádně důležité, že jsem se s Halasovým dílem setkal.
V roce 1974, ve výroční rok Tomáše Akvinského, jsem si dovolil srovnat právě Halase s Akvinským. Mnozí
jej považují za suchého scholastika, skutečnost je však jiná. Byl mystikem, a
právě proto musel pracovat v pevných zákonech myšlení. Oba dva se dožili
devětačtyřiceti let a ještě další zajímavosti je spojují. Třeba: Halas byl
v nebezpečí, že svou oficiální funkcí bude vyrván z poezie. A Tomáš,
že bude vyňat z podhoubí církve.
Vezměme
si tu slavnou Halasovu sbírku Torzo naděje: „…Čas kostižerný jí jenom krásu
dal…“ Kdyby se pod ni podepsal svatý Jan od Kříže, tak nikdo nemůže ani
ceknout.
TAKŽE SE DOMNÍVÁTE, ŽE I UMĚLEC STOJÍCÍ MIMO KONFESI MŮŽE PODAT
SVĚDECTVÍ O DUCHOVNÍM SVĚTĚ?
Někdy
je takzvaná katolická katolicita nejméně katolická, protože je to katolicita
ghetta, izolace. Připomínám při této příležitosti Rahnerův známý pojem
„anonymní křesťan“. Halase můžeme do této skupiny právem zařadit. Existuje
cosi, co nazýváme vnitřní intimitou srdce. To je hlubina, kde Augustin nalezl
Boha. A to je prostor i umělecké tvorby. Halasovo dílo je tak úžasné a obsahuje
tolik duchovních rovin! Třeba: „…do usínání dětí chci vám něco povědět / děti,
jenom ten, kdo těžce vzlétá / ten vždycky nejdál doletěl.“ Tak přesně to
vyjádřil, že sebelepší úvahu nenaleznete ani v katechismu. Nebo závěr
skladby A co básník: „Proti přitažlivosti zemské / do výše volím pád /…/ sám
sebe psát / vytržen z Poezie / nešťastně šťasten.“ Já chci být raději
vykopnut a vyhozen a táhnout kříž na sobě, ale budu šťasten. Halas nestál proti
křesťanům, kteří se stávají ubohými, mají-li hrát roli obra.
OČ BY SE MĚL KŘESŤAN PŘEDEVŠÍM ZASAZOVAT V DNEŠNÍM SVĚTĚ?
Máme
se stát nositeli hlubší radosti a naděje. V tom je síla evangelia – já
dovedu být šťastný, i kdybyste mě o všechno dobré okradli. I kdybyste ze mne
udělali nulu a pometlo, hadr na podlahu, já jsem nositel radosti. Tuto radost
potřebují všichni, protože každý je ve svém úsilí o vyšší hodnoty ohrožen. My o
tom máme vydávat svědectví. Samozřejmě těžko mohu vydat svědectví o tom, že
majetek pro mě není tím nejhlavnějším k životu, když by to nebylo z mého
života patrné.
A
druhým rozměrem je naděje. Mnozí říkají: jsme bezmocní, lidstvo už nikdo nedá
dohromady jako součástky do hodinkového stroje v úloze času a prostoru.
Musíme být nositeli naděje. A jak? Třeba v sobě. Kdybych nevyřešil dobře
svůj vztah k rodičům, nejsem nositelem naděje. Když nedokážeš odpustit těm
nejbližším, nesvědčíš o naději. Mohu říct, že nedokážu zapomenout, ale musím
umět situaci překonat. Klíčem křesťanské antropologie je, že člověk může plně
nalézt sebe jedině tím, když se věnuje. To je klíč, jak tvořit společenství
hrdinů a hrdinek jako součást nebo módu šlapajících nezastavitelných
neporuchových hodinek. Ne co mi dají druzí. Já se realizuji tím, že se dávám.
Mám rád z Izaiáše tuto pasáž: Táže se člověk toho, kdo stojí na stráži:
Strážce, jak vypadá situace? On odpovídá: Už se blíží světlo, ale ještě je noc.
Chopte se práce. Už se blíží světlo, den přichází, vychází jitřenka… Zde prorok
navazuje na žalmistu: „Citero, vstaň, já chci vzbudit jitřenku.“ Je noc, ale
již je zde přítomno světlo. A ten, který vidí kamsi dopředu, odpovídá těm, kdo
jsou v nejistotě. Bude světlo nebo nebude? Bude!
LITERATURA: Podivný
Christian Heinrich Spiess
4.7.2008
1.
Christiana
Heinricha Spiesse (1755–1799) si z nějakého důvodu představuji jako jakéhosi
„úhledně“ západočeského Rasputina.
Mám
k tomu důvod? Sotva. Protože charismatického mužika a zlouna z Rusi si carevna
Alexandra Fjodorovna podle všeho zamilovala.
Měla
oproti tomu hraběnka Küniglová z Bezděkova u Klatov opravdu ráda Spiesse?
To
není ani zdaleka tak jisté…
2.
Narodil
se 4. dubna 1755 v saském Freiberku. Zřejmě. Určitě však v Sasku.
Již
od mládí projevoval sklony k divadelnictví a stal se kočovným hercem. Jako
sedmnáctiletý přišel do Prahy a vystupoval v divadle v Kotcích. Od té doby už
Čechy neopustil, ačkoli ani to není naprosto jisté.
Jako
herec a dramatik působil v letech 1779–1788. Pak se ale stal úředníkem a
společníkem apelačního rady, tj. hraběte Šebestiána Františka Josefa Künigla na
zámku v Bezděkově u Klatov.
Poprvé
se tady Christian Heinrich Spiess objevil už roku 1784 a žil pak u Küniglových
i se svou krásnou družkou (a universální dědičkou) Žofií Kornerovou, rozenou
Bauerovou, kterou si hrabě oblíbil stejně jako jeho. Ne-li ještě více, ale ani
to není jisté.
3.
Herec
Spiess se proslavil především jako autor „krvavých románů“ překládaných z
němčiny do češtiny již Prokopem Šedivým (1764–před 1810) a vydávaných mimo jiné
i Václavem Matějem Krameriem (1753–1808). Zůstává víc než pozoruhodným tvůrcem
skoro šedesátky děl, jejichž námětem bývá hrůza. Obdivoval je i grafik a
spisovatel Josef Váchal, o kterém jsme psali na Neviditelném psu už 3.
července. Nu, a naskýtá se koneckonců i docela moderní otázka, kterou by si
bezesporu položil Ivan Adamovič (a taky že si ji položil): Náleží Spiess i
žánru science fiction anebo aspoň fantastice?
Na
druhou část otázky lze okamžitě odpovědět kladně. Fantaskní charakter ovšem
mají pouze některá z těchto děl a tituly už samy dokumentují Spiessovu tendenci
ke spíše přirozeným vysvětlením a tedy… ano, víc k linii Ann Radcliffové
(1764–1823) než k linii Horace Walpola (1717–1797), tedy postavíme-li toto
německé čtivo směle po bok černých románů gotických (a lze ho tam beze sporu
postavit)...
A
viz třeba i název Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš
podivná a přece ne strašidelná povídka...
Spiess
a doba totiž často slovem strašidelný chápali význam fantaskní…
4.
Podobu
Spiessovu neznáme, jeho charisma jen tušíme. A možná… si ho pouze romanticky
namlouváme, kdo ví. Byl však určitě nesmírně citlivý a z popisu jeho současníků
víme, že štíhlé postavy, zádumčivý… a kavalír.
Se
zlatým srdcem, jak by se hodilo dodat. Nosil podobně jako Josef Dobrovský
(1753–1829) modrý plášť, byť jistě ne přesně ten Wertherův, a z toho pláště se
zachovalo šest knoflíků v dnešním klatovském muzeu.
5.
Zádumčivosti
Spiess bohužel propadal stále víc. Zvláště když prý viděl nevěru své krásné
choti. A poté, co mu zemřela matka, začal vyhledávat samotu, dovídáme se, a
postavil si poustevnu na osamělé buližníkové skále jižně od vsi Tupadel. Je tam
dnes, mimochodem řečeno, geologická rezervace.
Asi
aby místu svého ústraní dodal ještě podnětnějšího romantismu, vztyčoval pak
Spiess okolo dřevěné kříže. Až jako by chtěl žít na hřbitově. Mezi nimi pak
psal své hrůzostrašné romány. Zemřel 17. srpna 1799, jenom čtrnáct dnů po
hraběnce Terezii Küniglové, do níž byl romanticky zamilován a která se podle
jedné verze dokonce otrávila zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím. Co je na tom
pravdy, opravdu netuším, a drama, které se tady odehrálo, si nejspíš můžeme už
jenom domýšlet, ale náhrobních kamenů jich obou se dnes rozhodně můžeme
dotknout na bezděkovském hřbitově, kam byly přemístěny roku 1934, když je
nechal obnovit spisovatel Josef Blau.
6.
Krátce
před smrtí někdy svitne. A někdy ne.
Spiess...
Byl zkrátka pozván knížetem Metternichem (1773–1859) do Vídně, a když četl
pozvánku, divil se, proč se kníže podepsal dvakrát. „Dvojí vidění bylo prvním
symptomem duševního rozrušení, jež později propukalo v zuření,“ píše Jakub
Arbes, první člověk, který u nás po sto letech (1892) znovu upozornil na
zvláštního romantika a který Spiesse rovněž překládal do češtiny.
7.
Už
v prvních desetiletích po své předčasné smrti ve čtyřiačtyřiceti letech stal se
Spiess autorem takřka světovým, anebo byl rozhodně přetlumočen do všech
hlavních evropských jazyků. Ovlivnil tak dokonce Puškina (1799–1837) anebo i
jiného ruského romantického básníka Vasilije Žukovského (1783–1852). Spiess byl
bezesporu géniem své doby, svého oboru i prostředí a stal se klasikem právě
toho typu románků, který byl tak hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa
Váchala (1884–1969).
Právě
Spiessovi věnoval Váchal roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné
publikace–ódy na Spiesse napsané už roku 1931. „Spiess je krvavému románu tím,
čím byl Shakespeare dramatu a čím byl Vergilius poezii,“ rozplýval se Váchal v
tomto textu až snad nepřiměřeně. „Jeho duch, toť Maeterlinck, jen na nižším
stupni vývoje.“ A stavěl Spiessova díla provokativně až nad Máchův Máj a
vcelku právem je považoval za kvalitnější etalony později stále úpadkovitějších
krváků, které ovšem rovněž ctil a sbíral. Za svého pobytu na zámku v Týnci
u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se prý výtvarník Váchal cítil přímo
„pronikán fluidem“ Spiessových stop...
8.
Osmapadesát
svazečků romantikova díla zahrnuje i patnáct divadelních her, které se ovšem v
Národním moc často neobjevují. Je to škoda.
Jako
hry psal ovšem Christian i romány, jak třeba vidíme na jeho Krásné Olivii aneb
Strašidlu u bílé věže. Dramatická forma mu opravdu ráda „vstupovala do pera“ i
vprostřed próz.
9.
Napsal
třeba dramata Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel,
Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen, Tři naučení otcova, Past na myši
aneb Cesta do Egypta (podobnost s titulem hry Agathy Christie z roku 1952 je
čistě náhodná), Marie Stuartovna (1784) a také to asi vůbec nejznámější drama,
totiž Kláru z Vysokého Dubu (1790).
Tato
hra nakonec prokazatelně inspirovala i největšího rakouského dramatika
devatenáctého století Franze Grillparzera (1791–1872).
10.
A
co Spiessovy prózy? Náleží mezi ně i nesporný trhák své doby, „ strašlivý“
Černý Petříček, proti němuž ve Francii polekaně vystoupil i sám Charles Nodier
(1780–1844), dílo známé i jako Mužíček Petr. A dodnes nás děsí Spiessovy
Životopisy sebevrahů (1785–1789, 4 svazky) a Životopisy šílenců (1795, 4
svazky) anebo i dílko poutavě nazvané Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a
úklady (1792). K bestsellerům oněch dávných časů dále náležely jeho prózy
Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve
znaku (1794–1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu
(1797) anebo čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země,
vzduchu, ohně a vody (1798). Spiess dal ale chutě dohromady i „Tajnosti starých
Egypťanů“ a ještě léta po jeho smrti byla po večerech hltána dílka jako Vrátný
v pekle a Loupežní rytíři a strašidla a Zazděná panna Márinka či Kamenné
svatební lůžko (vydané česky roku 1867 a znovu, v úpravě Josefa Biskupa, pak roku
1941).
Až
„pustou kriminálkou“ se nám i dnes může zdát Giovani Liobetti, vražedník
přeukrutný a samozřejmě tu zůstává i Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže,
napínavý příběh o „lásce, zradě a kruté zákeřnosti“. Česky vyšel poprvé už
roku 1798, naposled jsem ho připravil k samostatnému vydání před pěti lety, kdy
se tato publikace (s písmenem „v“ v názvu) stala i samostatnou přílohou
měsíčníku Plzeňský literární život. Ivo Fencl
|
